Muzeum Rezervace Historie Fotogalerie Kontakt

14.- 20.st.

 První písemná zmínka o obci pochází z roku 1399. Její skutečný vznik však bude sahat mnohem hlouběji do historie. Důvodů je hned několik, například to, že obec leží blízko jedné větve Zlaté stezky, která odpradávna vedla od Šumavy do nitra českých zemí. Dalším důvodem je pak bezprostřední blízkost hradiště, které se nachází na jednom z vrcholů kopce zvaného Hrad nebo také Skočický Hrad.Ves byla původně rozdělena na dvě části (dnešní silnicí) a v každé části stála tvrz.


 V první polovině 15. století drží statek další z rodu skočických a to Bušek ze Skočic. Ten jej v roce 1463 prodává spolu s dalšími dvěma dvorci bratrům Zachařovi a Janovi z Borovnice. V roce 1544, kdy Skočice kupuje Jaroslav Protivínský, kupuje Kateřina z Lípy od Adama Lva z Rožmitálu sousední panství, to je tvrz a dvůr v Drahonicích společně s pěti vesnicemi. V roce 1567 prodává Jaroslav Protivínský z Pohnání Skočice, již zmíněné majitelce sousedního drahonického panství, Kateřině z Lípy. Ta obě panství spojuje v jeden celek se správním centrem v Drahonicích, kde od roku 1508 stála nově přebudovaná tvrz, která byla reprezentativnější než starší sídlo ve Skočících. Potomci Kateřiny z Lípy žili na drahonickém i skočickém dvoře.
Později došlo k rozdělení panství na dva díly. Skočický díl obdržel syn Jan Radkovec, drahonický s Loužnou druhý syn Mikuláš. Jan Radkovec byl věrným příznivcem českých stavů, a proto hned na počátku stavovského povstání v roce 1618 Skočice vojensky obsadil známý císařský generál Baltazar Marradas. Samostatný Skočický statek se do vlastnictví Radkovců z Mirovic již nikdy nevrátil.


V roce 1650 se celé skočické panství prodává Jiřímu Vratislavu z Mirovic na Protivíně. Skočice se tak stávají součástí protivínského panství. O deset let později Jiří Vratislav umírá a dědictví připadá jeho manželce Veronice Vratislavové rozené Švihovské z Rýzmberka. Veronika poté odkázala v roce 1662 majetek svému synovci Jaroslavovi Floriánovi Švihovskému z Rýzmberka. V té době však ještě Jaroslav nebyl plnoletý, a tak mu poručníka dělala jeho matka Polyxena Ludmila ze Žďáru.  V roce 1672 podléhá Skočický zámek požáru, ale je opět obnoven. Roku 1691 Polyxena umírá a dědictví se ujímá syn Jaroslav.


 V roce 1700 prodal Jaroslav Florián Švihovský z Rýzmberka Skočice, totiž zámek s kaplí, pivovar, dva dvory a vsi Skočíce, Lidmovice, Křtětice, Krašlovice a Vitice za 64.000 zlatých knížeti Ferdinandu Schwarzenberkovi. Ten připojuje Skočíce k panství Drahonice, které koupil od hrabat z Vrtby. Skočice tak přestávají sloužit jako panské sídlo.
 Nejstarší zpráva o počtu hospodářů ve Skočících pochází z roku 1654. Po skončení třicetileté války bylo nařízeno provést soupis veškerého poddanského majetku v Čechách. Neprováděl se soupis majetku šlechty.  V literatuře se o této době píše, že krajina i města a vesnice po strašné válce "jsou všude sešlá, zkažená, churavá, otrhaná". V naší historii je tato doba nazývána dobou „temna".


 Ve Skočících v roce 1654 mimo dvora hospodařili: Faltín Krejčí, Jan Duda, Martin Dehurta, Pavel Řezáč, Jan Krčmář.  Polí obdělávali jen málo, chovali jednu kravku, jednu až dvě jalovice. Pouze Jan Krčmář měl dva voly a dvě krávy. Jan Duda jednu svini.  V roce 1664 a také v roce 1700, podle gruntovní knihy Skočic, bylo v obci, mimo dvora, šest chalupníků.
 Schwarzenberkové byli skočickou vrchností až do poloviny 19. století, kdy byly, za vlády Františka Josefa I., zřízeny okresní, městské a obecní úřady, stejně tak jako okresní soudy. Schwarzenberkové vlastnili Skočický statek až do pozemkové reformy v roce 1923.



Historie rodu Šubrtů ze Skočic

Skočická tvrz a skočický velkostatek ve vzpomínkách mých předků
- vyprávění paní Marie Smolové-Klimešové

Moje vyprávění začíná vzdáleným a smutným pohledem na skočickou tvrz a přilehlý objekt bývalého schwarzenberského statku z XVIII. století, který se nachází na jižním okraji obce, ležící v podhůří Šumavy, u státní silnice č. 22 z Vodňan do Strakonic, asi 125 km od Prahy a 75 km od státních hranic.

Můj pradědeček pan Václav Šubrt pocházel ze Slavětína nad Metují, kde se oženil s Marií Seifertovou, prodal zde 2 samostatné rodové statky a za získané finanční prostředky koupil skočickou tvrz a velkostatek, do kterého se zamiloval při svých návštěvách a toulkách po jižních Čechách. Ve „ skočickém sídle“, kde se říkalo také  Na zámečku úspěšně hospodařil od roku 1932 do roku 1948.  Pan Šubrt přišel do Skočic se svojí manželkou Marií a jedinou jeho dcerou také Marií a s rodinou pana Josefa Jetmara,  jehož manželka pocházela z Bohuslavic nad Metují a pracovala u rodiny Seifertů-rodičů M. Šubrtové. Pan J. Jetmar pracoval ve Skočicích ja1ko šafář po celou dobu, kdy vlastnil statek můj pradědeček. Byl prý nejen velmi zručným pracovníkem ve všech směrech, ale i výborným cukrářem- proslavilo ho jeho pečení kremrolí pro celý skočický dvůr, na kremrole p. Jetmara ještě dnes vzpomíná vnučka pana Šubrta- Marie Žejdlová-Klimešová. Ze vzpomínek žijících pamětníků-pracujících ve dvoře / pí. Marie Kapustová, pan Václav Jetmar /,je patrné,  že ve dvoře se pracovat samozřejmě muselo, ale že tam  vládl klid a pohoda. Což dokumentují i snímky zveřejněné panem starostou na internetových stránkách obce Skočice. Pradědeček získané finanční prostředky z velké části používal na nákup zemědělských strojů na statek / traktory, mlátička.../ a nikoli pro zvýšení blahobytu své rodiny. V srpnu v roce 1937 se provdala ve skočickém kostele Marie Šubrtová za pana Jana Žejdla, který pracoval na zemědělském úseku pro oblast jižních Čech jako tajemník předsedy Republikánské strany zemědělského a malorolnického  lidu pana Rudolfa Berana. V souvislosti s touto skutečností navštívili skočickou tvrz a velkostatek takoví politici jako byl Antonín Švehla, Jan Masaryk a mnoho dalších. O Skočicích se i zmiňuje spisovatel Jaroslav Hašek ve svém románu Osudy dobrého vojáka Švejka.  6.října 1938 se manželům Žejdlovým narodili dvojčata, dcera Marie a syn Jan. Oba navštěvovali základní školu ve Skočicích . V roce 1957 se narodila pravnučka V. Šubrta – vnučce M. Žejdlové-Klimešové- Marie Klimešová, křtěná v srpnu 1957 ve zdejším kostele-já poslední potomek rodu Šubrtů. V kostele naše rodina měla vyčleněnu svou lavici a samozřejmě přispívala finančně na kostelíček.

Jak jsem se dočetla v poznámkách svého pradědečka ve dvoře pracovalo kolem 80 zaměstnanců – většinou ze Skočic a blízkého okolí. Kromě jiného pradědeček v zimním období přednášel ve skočické škole zemědělcům  - k problematice pěstování obilovin a pěstování brambor. Skočice opustil rod Šubrtů v roce 1958.

V letech 1992-1997 byl velkostatek v restituci vrácen paní Marii Žejdlové – rozené Šubrtové. Velké poděkování patří jejímu zeťi Ladislavu Klimešovi, který byl zmocněn k vyřízení restitučního nároku. Jelikož objekt

 byl značně z doby předcházející zdevastován, babička neměla finančních prostředků na jeho obnovu, byla nucena za velmi nízkou cenu statek prodat a to dne 30.12. 1997, kdy statek ve Skočicích čp.13 přešel z majetku Marie Žejdlové na společnost Verba s.r.o. České Budějovice, zastoupenou jednatelem panem Jiřím Kahounem.

V současné době vím, že Skočice vzkvétají jednak pod vedením pana starosty Ing. Jana Šídla a skočický statek mění svoji podobu do doby, jakou měl v době hospodaření Šubrtů, což mě osobně dělá velkou radost .Je to  výsledek působení nového pana majitele Ing. Martina Řehouta a potěšení by rozhodně bylo i na straně mých předků. S pozdravením do jižních Čech se loučí pravnučka pana Václava Šubrta – PhDr. Marie Smolová-Klimešová z rodu Šubrtů.



21.st



 
Muzeum obilnářství
Skočice